Duch hor
Krkonošský Duch hor. Němci tuto postavu nazývají Rübezahl, Poláci Liczyrzepa (Řepočet) a Češi Krakonoš. Podle nejznámější z mnoha legend se Krakonoš kdysi dávno bezhlavě zamiloval do krásné dcery svidnického knížete a unesl ji do svého krkonošského hradu. Princezna, ve snaze odvést jeho pozornost, mu dala za úkol spočítat řepy na poli, čímž se jí podařilo utéct do údolí ke svému milému. Od té doby získal Krakonoš na severní straně hor pohrdavé jméno Řepočet. A ještě dnes, když v horách hřmí, vypráví staří lidé, že to Krakonoš běduje nad ztrátou své milované.
Postupem doby se postava Krakonoše stala inspirací pro spisovatele, malíře a řezbáře a sám vládce hor se stal populárním symbolem Krkonoš. Nejstarší jeho podobiznu zvěčnil v roce 1561 kartograf Martin Helwig na své mapě Krkonoš. Nejznámějším uměleckým ztvárněním Ducha hor je však obraz Moritze von Schwinda z období kolem roku 1845, který se v současné době nachází v mnichovské Schack Galerie.
Krakonoš se stal uměleckou inspirací proHermanna von Hendricha (* 1854 Heringen, † 1931 Sklářská Poruba). Umělec nadšený tvorbou Richarda Wagnera tvořil malířská díla navazující na legendy a starogermánské mýty. Do Sklářské Poruby přijel v roce 1902, kde se spisovatelem a filozofem Bruno Willem založil "Sagenhalle" - "Halu ság". Budova byla postavena podle projektu berlínského architekta Paula Englera v roce 1903 a svou výbavou navazovala na symboliku starogermánských legend. V budově byl vystaven cyklus osmi velkých obrazů věnovaných Duchu hor, kterého si Hermann von Hendrich představoval jako ztělesnění sil přírody. Byly to krajinomalby spojené s figurálním motivem s nádechem dávných legend v secesním stylu. Po dlouhá léta byla Hala ság hojně navštěvovaným cílem turistů.
Hala ság byla zničena v 60. letech, obrazy se ztratily. Na jejím místě se dnes nachází Rekreačně-školicí středisko Vratislavské polytechniky "Radost" (Prostřední Sklářská Poruba, ul. Muzealna 5).
Legendy
Legendy
o
Duchu hor si vyprávějí tři národy – Češi, Němci a Poláci.
Tato vyprávění jsou v ústní podobě předávána z generace
na generaci, a byla mnohokrát tématem pro tvorbu krkonošských
umělců. Avšak za první propagátory mýtu o Krakonošovi je
potřeba považovat Valony. Ti nejen rozšiřovali pověsti o
strašlivém vládci hor, ale také pro svou potřebu vytvářeli
vlastní legendy, za něž by se nemuseli stydět ani bratři
Grimmové. Strach před číhajícím nebezpečím v neprostupných
horách a respekt vůči Duchu hor odrazoval místní, aby se vydali
po vzoru Valonů hledat poklady. Původně značně démonický obraz
Krakonoše se začal zvolna měnit a vládce hor získal postupně
podobu starce s dlouhou šedivou bradou putujícího po horách
s neoddělitelným atributem – mocnou holí. Duch hor plní
roli strážce přírody a těm, kteří si přírody dostatečně
neváží, staví do cesty nejrůznější důmyslné překážky.
Vídeňský rukopis – patrně 15. století
„Štoly tyto v Černé hoře vyvrtány byly neobvykle hluboko, proto vcházeti do nich bylo potřeba ještě před prvním úderem zvonů a po nešporách nebylo možné v nich pracovati, nýbrž ihned tento prostor opustiti kvůli duchům, zvláště pak Riebenzahlovi. V štolách dobří lidé pověsili dokonce kříž.”
„Kronika města Trutnova” Simon Hűttel, 1576.
Léta páně 1576, 29. dne měsíce listopadu, ve čtvrtek před svatým Ondřejem, v noci, když hodiny odbíjely půl druhé, voda z hrází protrhla špitální most před dolní branou. A velkou bednu, dlouhou jako tři natažené ruce, naplněnou kameny to zcela převrátilo a spolu s kameny, které v ní zůstaly, odneslo dolů po Úpě, na více než dva tucty loktů, že nikdo, kdo to viděl, nemohl uveřiti. Se strašným hukotem udeřila voda přes dolní most na domy a zalila je až po stoly a lavice. Vyvrátila také mnoho plotů a spoustu jiných zlých věcí učinila. Císařští lesníci a různí jiní vypravěči povídají, že to Rűbenzagel udeřil do hrází a spolu s nimi utopil i hrázného.”
O skleněné paní z ostrova Murano
V roce 1241, po veliké bitvě s Mongoly na Dobrém poli u Lehnice, nastala v Dolním Slezsku velká bída. Mnoho sedláků se sice vrátilo do svých spálených obydlí, ale na spáleništi nenašli svá nářadí k obdělávání půdy, ani seno, ani dobytek, ani zrno na osev. Potom se na cestách objevila spousta cizáků, kteří těkali po kolemjdoucích šíleným pohledem, mumlali nesrozumitelná slova a natahovali ruce pro almužnu. Mezi nimi byl jistý slepec, který hrál krásně na housle a zvučným hlasem zpíval nábožné písně. Všichni jej nazývali věštcem, neboť jeho slova skrývala proroctví:
„Bůh stvořil slunce, hvězdy a nebe
Avšak nic z toho pro tebe.
Protože z vůle Boha a Svatého Ducha
U všech na zemi Zubatá zabouchá.
Ze země vyleze, na křídlech přiletí
Vezme si tebe a s tebou tvé děti…”
Na lidi padl strach. Začali si šeptat o vyhlazení lidského rodu. Toto proroctví se naplnilo dost rychle. Když májové slunce začalo připalovat a vysoušet poslední památky po jarních záplavách, přišla nějaká divná nemoc a lidi začali umírat. Choroba pocházela zřejmě z nepohřbených těl, jichž se po válečném běsnění válely stovky podél cest a ve spálených obydlích, a o přenos nemoci se staraly mouchy.
O tragické smrti Rusalky a Kameníka
Před dávnými časy připutovali z dalekých franckých krajů do Krkonoš a Jizerských hor Valoni, aby zde hledali zlato. Místo toho zde objevili spoustu drahokamů a polodrahokamů. Jiní si z nich vzali příklad. Někteří sběrem barevných kamínků získali značné bohatství, žili v palácích a vedli rozmařilý život. Obyvatelé podhorských samot a osad se nazývali kameníky.
V těch dobách žil ve Sklářské Porubě jistý člověk se jménem Broniš. Těžce dřel v lese jako dřevorubec, aby uživil sebe a svou matku. Od jara až do prvních sněhů kácel v potu tváře stromy. Protože s matkou žili skromně, netřeli bídu s nouzí, ale bohatí také zdaleka nebyli. Jednoho dne Bronišova matka onemocněla. Syn byl nucen zůstat doma a starat se o ni. Dělal to s láskou a velmi pečlivě, avšak když se po jisté době do jejich domku vetřela bída a nebylo již co vložit do úst, rozhodl se dřevorubec vydat do hor a hledat zde drahokamy, které bohatí lidé tak rádi kupovali. Vzal si s sebou několik krajíců chleba, hrudku sýra, krumpáč, lopatu a před úsvitem vyrazil do Krkonoš. S pohledem zarytým do země putoval přes louky, lesy a horskou divočinu. Procházel koryt horských bystřin, zkoumal jejich břehy, prohledával skalní štěrbiny a každý sesunutý kámen. Tak dorazil až na Labský štít a jeho jižním svahem na téměř rovnou louku, kde ze země tryskal ze země pramen řeky Labe. Zde začal kopat.
