Historie Sklářské Poruby (pol. Szklarska Poręba) je úzce spojena s rozvojem sklářství, hledáním drahokamů a nerostů a od poloviny 19. století také s turistikou.
Koncem 13. století koupil území dnešní Sklářské Poruby řád Johanitů z Teplic (pol. Cieplice) za účelem hledání zlata a drahokamů. V polovině 14. století vznikla první sklárna. Pozdějšími majiteli území a iniciátory vzniku dalších hutí byla rodina Schaffgotschů, jejíž panství zahrnovalo i území hor a podhůří. V té době byly Krkonoše prohledávány hledači nerostných pokladů, kteří sem přišli ze západní Evropy a říkalo se jim Valoni. Do dnešní doby se dochovaly stopy jejich přítomnosti – štoly, důlní díla, šachty a také tajemné znaky vyryté na skalách, které poukazují na nerostné bohatství tohoto území.
Rozvoj sklářství souvisel s intenzívní těžbou lesů. Za dřevem, nezbytným k tavení skla, "putovaly" hutě podél potoků z údolí směrem k horám a společně s nimi i osady sklářů, dřevorubců a uhlířů. S "putujícími sklárnami" je spojen název města Sklářská Poruba. Na sklářských porubách často vznikaly pastýřské osady, a takto vznikla i samotná Sklářská Poruba. Název s konečnou platností určil Slezský ústav v roce 1946 a zveřejnil jej v Úředním věstníku znovuzískaných území č. 5.
Další sklárny vznikly roku 1575 u Czeské Strugy, roku 1617 v Bílém údolí, v roce 1754 v osadě Orle a v roce 1842 pak v údolí řeky Kamienna. V tomto údolí vznikla sklárna, která je do dnešního dne v provozu a původně se nazývala „Józefina” a po roce 1945 byla přejmenovaná na „Julia”. Sklářství bylo po několik staletí hlavním odvětvím zdejší ekonomiky. Velký vliv na dějiny Sklářské Poruby měli čeští protestanti, kteří sem přišli v roce 1578 - jednalo se o náboženské emigranty. Těm hrabě Schaffgotsch, známý náboženskou tolerancí, dovolil usídlit se na slezské straně hor a tak vznikla osada Marysin na úpatí Jínonoše (pol. Szrenica). Z českých emigrantů se příznivě v dějinách regionu zapsali zejména laboranti, kteří znali přírodní léčitelství a vyráběli proslulé bylinné tinktury. V 17. a 18. století vznikaly další sídliště a začátkem 19. století se Sklářská Poruba stala jednou z největších sudetských vesnic. Tvořilo ji 26 osad a samot s 336 domy, dvěma kostely (katolickým a evangelickým), čtyřmi školami, dvěma sklárnami a šestnácti brusírnami skla, třemi mlýny a pilou. Hlavním zdrojem příjmů místního obyvatelstva byla práce v lese (dřevorubci a uhlíři), tavení skla (skláři) a obdělávání půdy a pastevectví. Právě z pastýřských boud na vysokohorských pláních vznikly v pozdější době současné horské chaty.
Od poloviny 19. století se intenzívně začala rozvíjet turistika. Zájem o poznání a osobní zkušenosti s krásami horských výletů, a zejména půvab zdejšího okolí způsobily, že se Sklářská Poruba stala proslulým klimatickým a turistickým střediskem Dolního Slezska. Významným milníkem v dějinách tohoto místa bylo postavení silnice roku 1847 z Piechowic přes Novosvětský průsmyk (pol. Przełęcz Szklarska) do Harrachova a v roce 1902 železniční tratě z Jelení Hory do Tanvaldu. Od tohoto okamžiku si Sklářská Poruba, kde se rozvíjela turistika, upevnila svou pozici jako významné centrum turistiky a zimních sportů. Další událostí významnou pro rozvoj cestovního ruchu byla v roce 1962 stavba lanovky „Szrenica” na Jínonoš.
Koncem 19. století zprávy o půvabu obce a krásném okolí přilákaly do Sklářské Poruby umělce – spisovatele, básníky, malíře a sochaře. Takto vznikla svérázná umělecká kolonie, v jejíž tradici dnes pokračují současní umělci.
Po roce 1945 se většina ubytovacích objektů ve Sklářské Porubě stala majetkem Fondu zaměstnaneckých rekreací a Sklářská Poruba se stala jedním z nejznámějších rekreačních míst v Polsku.
Na město byla Sklářská Poruba povýšena až v roce 1959.
